Netlačit řeku

Chodí ke mně klienti, kteří chtějí být optimalizování. Přejí si vyladit a vyhladit své životy tak, aby byli maximálně výkonní, efektivní a v pohodě. Aby vše plynulo a nic nedrhlo. Mají jasně stanovený směr a cíl, představy, jak má vypadat ten správný život a já se jejich píli a cílevědomosti musím obdivovat. A přesto, že v koučinku cíl a směr práce vždy určuje klient, přemýšlím, zda své klienty při naší společné cestě za jejich optimalizací vlastně nepoškozuju. 

Optimalizované životy

Vídám ve svém okolí lidi, kterým se to zdánlivě podařilo. Optimalizovali se. Jejich životy se podobají regulovaným korytům řek. Žádné peřeje, tišiny, zákruty či slepá ramena. Pouze rychle plynoucí proud vody v jasně určeném směru, svázaný ve vybetonovaném korytu. Často nechtějí vidět, jakou za to platí cenu.

Kolem betonových břehů jejich životů bývá pusto. Jemná ekologie mezilidských vztahů bývá poškozena. Vše zdánlivě funguje to do té doby, dokud náhle nezaprší. A pak náhle, co mohl být životodárný déšť, přinese zničující záplavu. Přijde vážná nemoc, rozpadnou se vztahy, nebo se prostě jednoho dne probudí a ve své práci a dlouho budované kariéře nevidí žádný smysl.

Jiní se své životy snaží regulovat jiným způsobem. Budují přehrady. Jako by chtěli zadržet čas na jednom místě. Věří, že se jich proud života netýká. Že ho dokážou zakonzervovat. Někdy se za žádnou cenu nechceme pohnout vpřed. Doufáme, že zóna komfortu, ve které se nacházíme, je trvalá, neotřesitelná a věčná. Stavíme hráze a přehrady, které nám mají zajistit náš pocit bezpečí. A pak jsme překvapeni, když stojaté vody, které se nám ještě před časem zdály být  čiré a příjemně teplé, jsou náhle plné sinicí a začínají nám zapáchat. Anebo když hráz již neudrží zadržovanou energii a náhle se protrhne a spláchne vše, co jsme pracně budovali a konzervovali.

Chceme v našem životě efektivitu a jistotu, ale jako bychom zapomínali, že ve vybetonované krajině mnoho života není. Je to sice krajina přehledná, bez nebezpečí, ale také bez poezie, bez dobrodružství, bez krásy. Naštěstí si proud života vždy svoji cestu najde.

Když zvítězí proud duše

Jedno moudré úsloví říká: Netlač řeku, teče sama. Připomíná nám, že naše představa, že máme své životy zcela pod kontrolou a lze vše urychlit, naplánovat, regulovat či optimalizovat, je naivní. Přes všechny naše snahy si řeka plyne svým směrem a tempem.

Některé věci vyžadují čas. A některé vyžadují správný čas. Staří Řekové měli pro čas dva odlišné výrazy. Chronos ovládá naše dny pomocí hodin, harmonogramů a termínů. Kairos je víc ukryt v našem srdci a duši a zabývá se kvalitou okamžiku. Ptá se, pro co a kdy je správný čas. Ukazuje nám, kdy je čas kameny sbírat a kdy je čas kameny rozhazovat, přestože jsme měli původně zcela jiné plány.

A tak dříve než začneme ve svém životě betonovat symbolické přehrady, břehy a koryta, podívejme se s respektem, kam nás řeka zanesla, jaká je kvalita tohoto okamžiku a zda to není to, co vlastně právě teď opravdu potřebujeme.

Občas je nutná povodeň, aby odstranila vše staré a překonané, potřebujeme tišiny, abychom se mohli zklidnit a zaposlouchat, co si naše srdce a duše opravdu přejí, žádáme si nebezpeční divokých peřejí, abychom se cítili opravdu na živu a v kalech a bažinách slepých ramen můžeme překvapivě najít životadárnou potravu.

Psáno pro portál psychologie.cz