Občas přemýšlím, jak souvisí schopnost létat s psychickým a duchovním rozvojem.
Obyčejní smrtelníci zůstávají na zemi. Odvážní létají aerolinkami.
Ještě odvážnější skáčou padákem a létají balónem.
Ti se silnou touhou, vůlí a špičkovými výsledky v testech se mohou stát piloty.
Další fáze je používání magických předmětů – čarodějnice a Harry Potter mají koště, Turci létající koberce.
Následuje využití magických zvířat – létání na dracích a podobné havěti.
Zvláštní výjimkou je Santa Claus, který kombinuje magické saně s magickým sobím spřežením. Asi sází na jistotu.
Andělé a démoni používají svá křídla. Trochu dřina.
Pokročilí jogíni a Petr Pan dokáží levitovat.
A šamani a osvícení astrálně cestovat.
A tak mi přijde divné, proč pořád musíme naše duchovní mistry vyzvedávat na letišti.
Létání máme spojeno s volností, svobodou a také s výjimečností. Je v něm obsažena naděje a touha objevovat a překonávat své hranice. Je důležitým symbolem i metaforou a je obsaženo v mnoha našich příslovích a úslovích. Pokud nebereme život letem světem, můžeme se vznášet samým štěstím. A občas nám do toho něco vlítne a pak v tom pěkně lítáme. Zvláště, když nám někdo přistřihne křídla.
Ač naše těla nejsou k pohybu ve vzduchu přizpůsobena a někteří lidé jsou opravdu přízemní, touha létat nás provází od nepaměti. Létání se vyskytuje ve starých i moderních mýtech a pohádkách všech národů. Obvykle je let vlastní silou dovolen pouze božským bytostem. Obyčejní smrtelníci mohli létat pouze za pomoci magických předmětů, které dostali od božských bytostí darem. Ostatně ani Superman a Supergirl (v rámci genderové vyváženosti) nejsou lidé z tohoto světa.
Schopnost létat je někdy spojována s mimořádným duchovním vývojem. Levitace (latinsky levitas = lehkost) je vznášení se ve vzduchu bez jakýchkoli mechanických prostředků. Toto umění ovládali údajně indičtí bráhmové, jogíni, svatí poustevníci, kouzelníci a fakíři. Podle théravádové tradice Buddha Gautama dokázal chodit po vodě. Stejnou schopnost měl i Ježíš Kristus. Jedním z těch, kteří se údajně dokázali samovolně vznášet, byl svatý František z Assisi. V pozdějších letech svého života byl František z Assisi často viděn, jak při modlitbě levituje několik stop nad zemí. Lidé, kteří jeho levitaci zažili, jsou historiky označováni jako svědkové naprosto důvěryhodní a bezúhonní. V životopise, který vznikl přibližně sto let po jeho smrti, se již píše, že se František při modlitbě vznášel v korunách stromů.
Báje o Ikarovi a Daidalovi již nehovoří o magii a zázracích, ale o pokusu vzlétnout pomocí vlastního důvtipu a síly. A také je zde vysloveno omezení a varování. Ikaros se zřítil, protože vzlétl až ke slunci a žár slunce rozpustil vosk, který držel jeho křídla pohromadě. Ti, co chtějí létat vysoko, musejí počítat s následky. Naštěstí se našli mnozí, co varování neposlechli.
Létáním byl posedlý renesanční genius Leonardo da Vinci. V době, kdy uznávaní vědci tvrdili, že létání je nemožné, studoval let ptáků a vytvořil podrobné nákresy jejich letu. Navrhl několik typů létajících strojů včetně helikoptéry. Kromě konstrukcí napodobujících křídla ptáků vytvořil i jednu podle netopýřích křídel. Vynalezl i padák. Přes svou genialitu se mu osobně vzlétnout nikdy nepodařilo. Prošlapal ale cestu těm po něm.
Pokrok a inspirace si však někdy hledá nečekané cesty. Podle všeho u zrodu oboru lezectví stála žena. Sukně, kterou si manželka Josepha Montgolfiera nechala sušit v blízkosti krbu, se začala ohřátým vzduchem nadouvat a vlnit a nápad na teplovzdušný balón byl na světě.
Prvními pasažéry oficiálního letu balonem nebyli lidé, ale beran, kachna a kohout. V té době panovalo přesvědčení, že ve větší výšce nad zemí není žádný vzduch. Nakonec se první let horkovzdušným balonem s lidskou posádkou uskutečnil 21. listopadu 1783 a na palubě montgolfiéry, jak se horkovzdušnému balonu říká, se proletěli ředitel královského muzea Jean Pilatre de Rozier a markýz François d’Arlandes. Během 25 minut jejich balon urazil neuvěřitelných 9 km a oba vzduchoplavci přežili bez jediného škrábnutí. Původně se pro tak nebezpečný podnik uvažovalo o použití odsouzenců na smrt, ale usoudilo se, že takto výjimečný čin nelze svěřit mužům beze cti.
Vzduchoplavci, letci a piloti totiž byly vždy považováni za něco výjimečného. Letečtí dobrodruzi a průkopníci jako Louis Blériot, Charles Lindberg či Amelia Earhartová byli svého času vyhledávanými celebritami. A když se válka přenesla do nebes, snažili se letci distancovat od krvavých jatek, která se odehrávala kdesi pod hluboko pod nimi, a hráli si na rytíře vzduchu. Jména prvních leteckých es jako byl rudý baron Manfred von Richthofen či Ronald Garros znají po sto letech i lidé, kteří se o historii létání moc nezajímají.
Letci jsou v naších očích spojeni s archetypem hrdiny. Podle amerického myslitele Josepha Cambella, autora knihy Tisíc tváří hrdiny, má hrdina ve svém nevědomí jednu obrovskou výhodu, která jej staví do pozice neporazitelného. Má nekonečně mnoho životů, smrt ho nezastaví a žádné mříže neuvězní. Žádná vzdálenost ho neoddělí, zdá se být nekonečně silný. Je si jistý svou pravdou a svým cílem, nikomu se za své činy nezpovídá.
Neil Armstrong, ten, co doletěl zatím nejdál ze všech a první muž, co přistál a kráčel na Měsíci, byl dokonce psychologem Kevinem Datonem svým psychologickým profilem zařazen mezi takzvané hodné psychopaty.
A tak i když je pilotování dopravního letadla obvykle méně vzrušující a nebezpečné než řízení autobusu v centru Prahy v dopravní špičce, na letce v slušivých uniformách se stále díváme z neskrývaným obdivem a přistání – dnes často provedené za pomocí automatiky – odměňujeme potleskem. Možná v tom hraje roli i fakt, že přibližně čtvrtina až polovina všech pasažérů, kteří nastoupí do letadla, trpí aviofobií – panickým strachem s létání.
Přesto většina z nás má s létáním velice intimní zkušenost. “Létala jsem ve zlatém obilí. Nad ním i v něm, byla to slast. Jako kdybych se v něm koupala. Jindy létám vysoko, nad domy, stromy, i výš. Přistávám vždy na nohy. Nehodu jsem neměla. Jeden létací sen byl na koštěti, s více ženami, závodily jsme, ve snu jsem zahlédla otce jak letí na vysavači.“ popisovala při mém malém výzkumu své létací sny moje kamarádka.
Létající sny jsou velmi rozšířené. Někteří z nás plavou prsa ve vzduchu, jiní se rozběhnou a máchají rukama. Další regulují let pomocí dýchání. A někteří popisují, že k levitaci ve snu dochází pomocí nádechu a posunu bodu, umístěn kdesi pod pupíkem (někde tam, kde Číňani umisťují dantien) směrem nahoru.Sny nám dávají příležitost nahlédnout do našeho podvědomí a umožňují nám tak lépe pochopit naše vědomí za bdělého stavu. Jeden z možných výkladů létacích snů je naše touha po svobodě a přetrhání toho, co nás omezuje.
Jedna letecká anekdota mluví o mamince pilota, která říká svému synovi : Prosím tě, hlavně lítej nízko a pomalu. Letci se jí smějí. Létat je třeba co nejvýš, co dokážeme!
Nejnovější komentáře