Zranitelnost mužů

Co se stane, když muž ukáže partnerce svou zranitelnou stránku?

Muži slýchají od svých žen často kritiku, že nejsou otevření a zranitelní a nejsou schopni důvěrné blízkosti. Zdálo by se tedy, že být otevřený, citlivý a zranitelný je konkurenční výhodou. Má to ale odvrácenou stranu. „Žádáme od mužů, aby byli zranitelní, úpěnlivě je prosíme, aby nás pustili dovnitř, a naléháme na ně, aby nám řekli, když mají strach, ale pravda je taková, že pro většinu žen je to nesnesitelné. Ve chvílích, kdy muži projeví svou zranitelnost, se většina z nás ustrašeně odtáhne, a tento strach se projevuje všemi možnými způsoby od zklamání po znechucení,“ tvrdí Brené Brown, autorka knihy Síla zranitelnosti.

Když jsem připravoval článek o zranitelnosti, toto prohlášení ve mně velmi rezonovalo. Psychologické koncepty a teorie jsou fajn, ale ne vždy obstojí v drsné realitě života. A z osobní zkušenosti vím, že když jsem ve svém životě ukázal před ženou svou zranitelnost, nebyla to vždycky zrovna výhra.

Je rozdíl, když zranitelnost ukazuje muž či žena. Obvykle je pro muže mnohem lehčí přijmout zranitelnost ženy než naopak. Pokud se žena odhodlá před mužem ukázat svou zranitelnost (a nenarazí na narcistické dítě v mužském těle, ale na normálního dospělého chlapa), je velká šance, že v něm probudí rytířské sklony.

Když si žena opravdu dovolí rozplynout se v mužově ochraňujícím náručí, je to pro oba úžasná zkušenost. Historicky a archetypálně jsou muži zvyklí pečovat o ženy a ochraňovat je, bez ohledu na počet genderových studií. Bert Hellinger, autor metody rodinných konstelací, tvrdí nekompromisně, že ve zdravém vztahu žena následuje muže a muž pečuje o ženu.

Proč je pro muže tak těžké otevřít se a ukázat svou zranitelnost? Ženy žádají po svých mužích, aby sdíleli své city a byli zranitelnější. Na druhou stranu chtějí muže v síle. Zpráva, kterou mnozí muži od žen dostávají (nebo ji přinejmenším tak interpretují), zní asi takto: Prosím, sdílej se mnou svá citlivá místa, ale nesdílej příliš mnoho nebo způsobem, který by ve mně vzbudil dojem, že nejsi silný a sebevědomý muž.

Některé ženy nejsou vůbec připravené na to, že jsou muži citově zranitelní, a když se s něčím takovým nakonec setkají, opravdu je to znepokojuje. Téma zranitelnosti tedy přináší do života mnoha mužů dilema. Přáli bychom si být zranitelní, sdílet s našimi láskami svou bolest, strach i temnotu, ale víme také, že ženy obvykle přitahuje naše síla a sebedůvěra.

My muži se často domníváme, že nelze být zároveň sebevědomý a zranitelný. Myslíme si, že jedno vylučuje druhé. Ve skutečnosti opravdová sebedůvěra vyžaduje schopnost být autentický a zranitelný.

Co říkají muži a ženy

Jak to tedy čeští muži a české ženy se svou zranitelností doopravdy mají? Nedalo mi to a požádal jsem ženy a muže ze své sociální bubliny o zamyšlení nad několika otázkami:

  • Kdy a za jakých okolností dokáže žena přijmout mužovu zranitelnost, a kdy je pro ni těžko akceptovatelná?
  • Jaké jsou reálné zkušenosti mužů s projevenou zranitelností ve vztahu k ženě?

Ukázalo se, že téma mužské zranitelnosti je vysoce žhavé a výbušné. Počet a názorové spektrum odpovědí a emocionální síla některých výpovědí mě opravdu překvapily.

Odmítnutá zranitelnost

Někteří muži nepřekvapivě svou zranitelnost ve vztahu zcela odmítají. Je to podle nich jen mýtus, který ve skutečnosti nikdo nechce. Přiznat si a ukázat svou zranitelnost před ženou je riskantní a nesmyslné: Mužská slabost a zranitelnost ženy prostě nebaví, přiznejte si to! Ta pseudozranitelnost, o které tu všechny sníte, v reálu neexistuje, leda v ženských románech!

Dokud o té zranitelnosti čtete na internetu v duchovních diskusích, jste vy ženy ztělesněním pochopení a hřejivé mateřské pozornosti. Ale chraň bůh, aby šlo o vašeho reálného partnera. Veškeré pochopení bude rázem pryč!

Mužská zranitelnost? Ano, ale odtud potud… tak nějak se mi jeví, že těch poraněných je čím dál tím víc, a to s trvalými následky… mužská energie se ztrácí. Anebo dokonce ještě radikálněji: Ženské slabochy nesnášejí. Pohrdají jimi. Tečka.

Jiní muži se svěřili, že si být zranitelní dovolili, ale ze své zkušenosti zjistili, že když jsou příliš citliví a otevření, jsou nakonec ženami odmítáni: Dávám svou zranitelnost otevřeně najevo, a většina žen si to takhle nedovolí a zranitelnost potlačuje. Takže když vstupuju do vztahu se ženou, zpočátku ji to inspiruje a líbí se jí to, později ji to ale štve, vidí v tom slabost a odejde, svěřil se jeden z mužů.

Někdy je zkušenost s projevenou zranitelností spojena se značnou mírou rozhořčení: Kecy v kleci teoretických pouček a u žen – skutek utek! Velké výzvy k otevřenosti a projevení zranitelnosti, a pak šlo jen o to, jestli se to ženě hodilo do krámu. Jakmile jsem se otevřel, dostal jsem dehonestující zpětnou vazbu. „Já tě potřebuji silného…“ a další bla bla bla!

Ale také mnoho žen přiznává, že se zranitelností mužů neumí moc zacházet a příliš zranitelný muž pro ně nakonec ztrácí na přitažlivosti. To, co je na začátku k mužům přitahuje, je později důvodem jejich deziluze a často i rozchodu s partnerem

Můj exmanžel si mě získal tím, že byl opakem mého otce: neřval, neodsuzoval, neprosazoval se, zajímal se o buddhismus. Večer před spaním jsme si nahlas četli a při vánočním stromečku mu tekly slzy. Jeho citlivost mě fascinovala. Ovšem pak jsme třeba potřebovali naložit kočárek do vlaku – panika, musela jsem to řešit já. Brzy jsem převzala mateřsko-mužskou roli a velmi brzy jsme se rozvedli, sdílela jedna z žen svůj příběh.

Jsem schopná zranitelnost mužů ustát a podpořit, když se neděje každodenně. Pokud je to jen sem tam, tak si toho vážím – beru to jako dar důvěry a cením si toho… Stále se opírající a kňourající muže brzy opouštím, tvrdí jiná žena.

I další účastnice mého výzkumu dospěla k názoru, že příliš všeho škodí: Můj muž mi od začátku ukazoval svou zranitelnost, strachy apod. Nejdřív mi to nevadilo, naopak brala jsem to jako projev důvěry. Ale pak přišly situace, kdy jsem potřebovala, aby on byl ten silnější, a on třeba na tom byl hůř než já, což mě totálně vytáčelo. Nakonec jsem mu řekla, že nemusím vědět o každém jeho strachu. Nicméně pak jsem opět pochopila, že ho tímto sama zavírám a že největší důvěra je, když mi své strachy sdělí. Jen se to musí dávkovat.

Další ženě zase zranitelnost a rozervanost přijde sexy na mužích, kteří nejsou kandidáty pro vážný vztah: Užívám si ji u umělců nebo u gay kamaráda, ale ve skutečném vztahu je to spíš něco, co je jeho součástí, než něco, na čem by se ten vztah měl stavět.

Zranitelnost, nebo slabost?

Existuje křehká hranice mezi zranitelností a slabostí. Zranitelnost a slabost jsou dvě různé věci, které je třeba odlišovat. Muž by měl dávat zranitelnost najevo jako projev důvěry, odložení zbroje, což zdaleka není projev slabosti. Udělá-li to tak, důvěra vytváří mosty, spojuje. Ani žena pak nebude takový krok vnímat jako projev slabosti, na kterou reaguje instinktivně odporem. Pro muže je ale těžké svou zbroj odložit. Co potřebujeme, abychom si dovolili být zranitelní? Asi cítit, že nemáme jinou možnost než jít s kůží na trh.

Když je zranitelnost, kterou muž projeví, důsledkem strachu, tak ženy většinou reagují podrážděně. Pokud je to zranitelnost, která pramení z lásky, bývá přijímána.

Ženy žádají, abychom jim řekli, když máme strach. Ale my jim to nesmíme říct, když ten strach máme. Nesmíme v temné uličce přiznat: „Hele, kotě, já se tady celkem bojím.“ To je jasný, že od nás pak ta žena uteče. A stejně tak nemůžeme odkrývat svoji zranitelnost, když je vztah ohrožený a oslabený. Jakmile ženě například v hádce řekneme, že ji nechceme ztratit, dáme jí do rukou moc nad naším osudem. Naopak když to řekneme někde v klidu na rande, je to zpravidla velmi odzbrojující a sbližující. Zkrátka v tom nesmí být ta zoufalost a naléhavost okamžiku, sdílel své zkušenosti jeden z mužů. A i další muži souzní s jeho pohledem na věc: Pro mě zranitelnost znamená, že sobě i jiným slabost přiznám, ale zároveň je zřejmé, že to zvládnu, ustojím.

Je rozdíl mezi niternou zpovědí, očišťující upřímností a sebelítostivým výlevem. To první je projevem síly, to druhé slabosti.

Podobně hranici mezi zranitelností a slabostí vnímaly i ženy: Zranitelnost = vnitřní síla. A to prostě žena vycítí. Jako slabost vnímám, když se muž snaží hrát drsňáka a nepřipustí si nic, co by ho mohlo shodit. Zranitelný muž je pro mě muž dostatečně sebevědomý, který umí přiznat chybu.

Pokud chlap je schopen se otevřít a ukázat svoji zranitelnost, prokáže tím právě tu svoji sílu. Hodně záleží na ženě, které svoji zranitelnost ukáže. Pokud ona nemá jasno ve své zranitelnosti, není pak schopna vnímat tu jeho a může jej považovat za toho slabocha. Já osobně považuji za většího slabocha takového, který si hraje na tvrďáka, přitom uvnitř je malý vystrašený kluk.

Hlavně se nelitovat!

Co však většina žen nevnímá jako zranitelnost, ale jako skutečnou slabost, je situace, kdy se muž staví do pozice litujícího se dítěte či oběti. Vlastně vedle sebe nechce ženu – partnerku, ale maminku, která by ho utěšila. Je rozdíl mezi niternou zpovědí, očišťující upřímností a sebelítostivým výlevem. To první směřuje k řešení problému, to druhé k jeho zakonzervování. To první je tedy projevem síly, to druhé slabosti. Mužská sebelítost je pro ženy skutečně nesnesitelná!

Pokud se muž otevře tak, že se lituje, hroutí se pod tím, jaký nesnesitelný má život, jak už navždy bude trpět, už to bude jen horší a podobně… pak se téměř znechuceně odvracím, rozhodně to není přitažlivé… není to ani mužné, ani sexy.

Něco jiného je zranitelnost ve smyslu „Tohle je pro mě hluboké, citlivé, zraňující, prožívám to v té hlubině tak, jak to je. Brečím, šílím, ale žiju a rvu se!“ Tahle poloha sexy je, protože je plná života, silná, i když plná smutku a zranění. To miluju jako žena a ráda se toho účastním i jako terapeutka, vysvětluje rozdíl mezi sebelítostí a zranitelností kolegyně psycholožka.

Přijetí mužské zranitelnosti

A za jakých okolností dokáže žena přijmout mužovu zranitelnost? Obecně si myslím, že žena přijme mužovu zranitelnost, pokud to neohrožuje její existenci, existenci rodiny a dětí, tvrdí naprosto pragmaticky jedna z žen.

Další z žen vysvětluje: Když jsme ve vztahu, když toho člověka znám nějakou dobu, známe se navzájem z různých stránek a přijde chvíle, kdy se mi jako jedna z těch stránek ukáže citlivost, nejistota, pochyby o sobě… beru to jako velký projev důvěry. Ale pokud něco takového přijde moc brzy nebo je to moc veliké, spíš mě to vyleká.

Mnohé ženy potvrzují, že pokud muž projeví svoji zranitelnost, může to velmi prohloubit vztah a vzájemnou intimitu: S mým současným přítelem si hodně povídáme, protože se tím vzájemně učíme, když si vyjasňujeme svoje pocity nebo společně prožité situace – ty hezké i ty, co se nepovedly, svěřila se mi kamarádka novinářka. Asi po dvou letech jsme spolu prožili hovor, který svou intimitou absolutně převýšil jakékoli jiné sblížení včetně sexuálního. Prozradila jsem mu, že mám momenty, kdy v něm náhle vidím malého kluka, kterému někdo ublížil. A v tu chvíli si svoji lásku k němu uvědomuji tak nějak šířeji, ne maminkovsky, ale tak nějak sestersky. Mám chuť mu s úsměvem říct: „Neboj, to bude dobrý, spolu to zvládneme.“ A třeba ho vzít za ruku nebo ho obejmout. A on mi na to řekl, že jsem první v jeho životě, kdo se k němu v takové chvíli chová hezky, bere ho takového, jaký je, i s tou slabostí a s tím, že momentálně není ten, co všechno vyřeší a zvládne. Že se takhle otevřel v životě jen dvěma lidem, svému otci a bývalé manželce. A oba zareagovali úlekem a zlobou, protože ho chtěli mít jen za toho chlapáka, co všechno zvládne a o všechno se postará.

Mužskou zranitelnost vnímám jako projev naprosté důvěry, které si vážím a beru ji jako dar, říká profesionální masérka. Paradoxně mi zranitelnost projevují muži občas při masáži, kdy se na konci rozpovídají , někdy pláčou… a já jen tiše poslouchám nejvnitřnější pocity mužů, objímám a hladím. Když se zeptám, proč se takto nebaví se svou ženou, všichni mi odpověděli: „To nejde!! Ona by mě pokládala za slabocha!“ Žasnu, jak pro jednu ženu je upřímná zpověď muže přitažlivá a tak nějak soucitně láskyplná, zatímco druhá to samé vnímá jako slabost.

Další z žen tvrdí: Muž, který se otevře své zranitelnosti a nemá z ní strach, dokáže se otevřít nesmírným hloubkám, které může objevit se ženou a poté přestane mít strach i z jejích emocí, dokáže se v nich orientovat a dostává se tím do své síly.

Jiná z žen se svěřila: Pokud jsem hledala v muži otce, chtěla jsem, aby byl stále silný a byl mi oporou. Vnitřně jsem byla dítě. Jakákoliv jeho slabost ve mně ihned probudila odpor, opovržení, pocit zrady. Když jsem vnitřně dospěla, mužská slabost ve mně probouzí mateřský instinkt a já v tu chvíli poskytnu muži přijímající náruč, kterou potřebuje, aby dosytil svá dětská zranění, když nebyl v emocích či slabosti přijat. Muž se posilní, uvolní a opět vrátí do své síly. Když mám slabší chvíli já, probudím v něm ochranitelské sklony a on mi poskytne bezpečnou náruč.

Zajímalo mne také, zda může míra schopnosti přijímat mužovu zranitelnost souviset s cykličností žen? Je to tak, že v určité části cyklu jsou ženy více schopny přepnout do pečujícího modu a v jiné potřebují vedle sebe spíše chlapa, který jim dává pocit jistoty a bezpečí? Dostalo se mi jasné odpovědi: Každopádně! V předovulační fázi nejsem moc naladěna na fňukání, spíš potřebuji parťáka, v ovulační fázi mu ledacos odpustím, protože prostě potřebuju chlapa, v premenstruační fázi bych mu nedoporučovala fňukat, může ho setnout má Kálí, a v menstruační fázi, pokud nejsem vyčerpaná, tak zas jsem naslouchající, cítící podstatu.

Zranitelnost jako test vztahu

Ukázat svou zranitelnost vyžaduje důvěru a je velmi důležité vážit, komu se otevřeme. Vztah je také komunikace. Ani naše sebevětší snaha nezaručuje, že budeme správně pochopeni. Překážka může být i na druhé straně. Komunikace je však i test. Dokážu-li se jako muž otevřít, aniž bych se litoval, testuji schopnost ženy dekódovat takový vzkaz. Teprve s takovou ženou, která dokáže přijmout moji zranitelnost, můžu navázat opravdu hluboký a intimní vztah.

Nemá smysl zobecňovat testy s negativním výsledkem. Nejsme prostě kompatibilní všichni se všemi a v každém stadiu našeho vývoje. To je třeba brát v úvahu, když máme sklon zobecňovat a říkat, že „ženy nebo muži dělají to či ono“.

Ten, kdo se podíval do hloubky svých strachů, bolesti, bude oceňovat odvahu otevřít se v celé své zranitelnosti. Jedna moudrá žena mi k tomu napsala: Neumím si představit, jak nesoucitná by musela být žena, a zřejmě sama dost v prdeli, aby nepochopila a nepohýčkala strach muže. A co na tom, že se do toho zapojí víc mateřské lásky než partnerské. Kdo určuje, jaký projev lásky je ten jediný správný? Prostě teď potřebuješ obejmout jako malý dítě a zítra už budeš zase v plný síle a jdeme od toho. Nezaškatulkuju kvůli té jedné věci celého chlapa do nějakého šuplíku!

Každá žena si nese v sobě spoustu strachu, nejistoty i temnoty. Stejně tak každý muž. Každý jsme někde silnější a někde slabší. Vztah by měl spočívat v tom pomoci tomu druhému zpět do jeho síly.

Psáno pro portál psychologie.cz